|
Stmívá se. Slunce se zhouplo k horizontu a nebe se barví do růžova. To je teď pro mě hlavní. První noc kdy…kdy vyjdu ven a okusím pozemský vzduch…znovu okusím Sladký pozemský život…konečně, po několika letech učení. Vyhlédla jsem z tmavé jeskyně plné netopýrů a jiné havěti.Otřásla jsem se v chladném poryvu větru a zalezla zpátky.Už je skoro tma.Ne, nesmím se bát, nesmím mít strach. Ještě jsem počkala několik dlouhých minut a pak jsem vylezla ven do chladné noci.
Měla jsem na sobě plandavé džíny a tričko Roxy- vypadalo to obře, ale já mrzla.Proč jsem si neoblékla nějakou mikinu?
No nic..nemohla jsem se vracet..musela jsem jít dál a překonat zimu, i když mi naskočila husí kůže a já se klepala od hlavy až k patě.
Sešla jsem do vesnice..malá víska..moc lidí tu nebylo, většinou starší lidi..přesně jaký hledám..
Narazila jsem na opuštěnou chajdu blízko kolejí..hluk mi nevadí..v noci stejně nikdy nespím..Ale nesmím být pro lidi nápadná…musím nakupovat jídlo, i když hlad nikdy nemám..musím pít, i když mě netrápí žízeň…nevadilo mi to…
Bylo ráno, nikde nikdo.Nebyla jsem na světlo zvyklá a tady navíc často pršelo, takže byla obloha zatažená, ale na světle jsem mohla žít.Nejsem upír, slunce mě nespálí, jsem jen…ano…co vlastně jsem?Ani já jsem si tím nebyla tak docela jistá, vím jen, že tu mám práci…
A musím si pospíšit..
„Ano, deset rohlíků, paštika a jednu láhev koly- ještě něco, nebo je to vše?“
„Ne, tohle je všechno,“řekla jsem, „děkuji.“
Zaplatila jsem a chystala jsem se odejít..když v tom…
„Seš vůl! Sem se ptal matky a ta říkala, že prostě nemůžu.“
„Neblbni.Davide, musíš jít taky.Bez tebe bude nuda.Máti ještě překecáš.“
„Sem už říkal, že mě prostě nepustí, ne?“
Ucítila jsem jemné chvění v pravém malíčku…potom přešlo o celé ruky a nakonec jsem se rozechvěla celá. Nebyla jsem schopná to udržet, prostě jsem se nekontrolovatelně třásla.
„Není vám něco, slečno?“zeptala se mírně prodavačka.
„Ne..ne..v pořádku,“odpověděla jsem a pokusila jsem se usmát.
Podívala jsem se na ty dva kluky, co přišli.Jeden-ten, co mu se jmenuje David- měl hnědý vlasy, trochu delší stažený o culíku.Ten druhý byl menší než David, ale vyloženě malý nebyl.
Procházeli kolem mě a bavili se o nějaké party, kam David nesměl.Pořád jsem se chvěla a na rukou mi naskočila husí kůže.
„Je ti zima?“zeptal se mě najednou ten blonďatý.
„Ne,“odvětila jsem chladně.
„Tak co ti je? Nevypadáš zrovna nejlíp,“přidal se David. „Jinak já sem David.“
„Jo, já sem Lota.“ Potřásla jsem mu rukou. Projel mnou další záchvěv..je to on.. Ten blonďák rozhodně nechtěl zahálet.
„Jo a já sem Matěj.“ Potřásla jsem mu rukou..žádné zachvění..jen lehké mravenčení v konečcích prstů, které přetrvalo po dotyku s Davidem…je to on...
„Nechceš přijít na naši party? Bude to super a alespoň se seznámíš s lidma,“ navrhl David.
„Si říkal, že ne-,“
„Však já to mam zařízený,“přerušil ho David a obrátil se zpátky ke mně: „Půješ?“
„Asi ne, jsem tu jen nachvíli,“poznamenala jsem ledově.
Trochu ho to zarazilo.Žádná holka ho nejspíš ještě takhle chladně neomítla, ale já..nejsem jen tak nějaká holka…nemůžu se s ním bratříčkovat, když si tu moc dlouho neužije…
„Jen pojď, prosím…aspoň si užiješ, ne?“snažil se mě přemluvit.
„Možná,“řekla jsem tajemně, ale byla jsem skoro rozhodnutá…možná, byla neutrální odpověď..mohla jsem si to ještě promyslet..Sblížení by nebylo dobré..stěžovalo by mi to mou úlohu..ale v opačném případě, bych se mohla dřív vrátit zpátky, zvládla bych dřív svůj úkol..mohla bych ho dřív…..dřív zabít…..
Dům nebyl moc velký, tak akorát..uvnitř bylo přítmí a blikala tam nějaká světla- diskotéka.Zaklepala jsem.Otevřela mi nějaká blonďatá holka a pustila mě dovnitř.
Rozhlédla jsem se kolem a očima jsem hledala Davida.V kapse džín jsem svírala lovecký nůž a rozmýšlela jsem se, jak ho mám zabít, aby to nebolelo.
„Ahoj, Loto!Rád tě vidím,“ pozdravil mě hlasitě Matěj.
„Kde je David?“zeptala jsem se bez obalu.
„Ale zlato, já ti nestačím?“Byl už trochu opilý, tak jsem ho rychle odstrčila.
Hodně lidí mi říkalo, že jsem ctižádostivá a že si jdu tvrdě za svým cílem.Že jsme neústupná a ráda mám své povinnosti rychle z krku a takhle to probíhalo i tentokrát.Neměla jsem ráda nedotažené úkoly- byla jsem zodpovědná a ctižádostivá, tuhle misi jsem hodlala ukončit co nejdřív.
„Není tu.Zavřeli ho doma,“řekla Matěj a šel za mnou, když jsem se v davu pokoušela najít jeho kamaráda..nepřítomného kamaráda..
„Aha…a kde bydlí?“
„Nejdeš na to trochu zhurta? U potoka, ale pochybuju, že má náladu na návštěvy- je u něj Zuzana, jeho holka.“
Projel mnou osten žárlivosti.
Proč? Znám ho jen pár minut, člověk se za tak krátko nemůže zamilovat.
„Jenom rád flirtuje,“ vysvětlil mi to Matěj, když uviděl můj překvapený výraz.
„A proč mi to říkáš? Mě to nezajímá, jenom..jenom jsem ho chtěla pozdravit,“ zalhala jsem a namířila jsem si to ke dveřím.
„Kam jdeš? Party ještě nekončí. Hej!Loto!!“volal za mnou. Ale já se neotočila. Šla jsem dál a neohlížela jsem se. Co mi bylo do něj. On mě zajímat nemusí.
Rázně jsem pochodovala vesnicí- někde ho najít musím. Mentálně jsem po něm pátrala. Pak jsem ucítila lehké zachvění v konečcích prstů. Je blízko…
Promnula jsem si spánky.Ne, dneska ne..je moc pozdě…moc pozdě…
Ráno pršelo. Nepotřebovala jsem žádnou bundu nebo mikinu..bylo mi teplo.
Promočená jsem přišla do samoobsluhy. „Dobrý den, „ pozdravila jsem.
„Slečno, není vám zima?Páni to jdete celou cestu jen v tomhle? Udělám vám nějaký čaj,“ strachovala se prodavačka.
„Ne, to je v pořádku.Mám to jenom kousek,“odvětila jsem a nakoupila.Šla jsem po mokré silnici, kde se začínaly tvořit louže a sívala jsem se na svoje tenisky.
„Hej, Loto!Loto!Počkej!“
Otočila jsem se.
David, oběť.
Zastavila jsem se a chladně jsem ho pozdravila.
„Je mi líto, že jsem nemohl přijít, já-“
„Jak se má Zuzana?“vybafla jsem na něj místo toho.
„Kdo?“zeptal se a povytáhl obočí.
„Tvoje holka- měl si včera rande, ne?“objasnila jsem mu.
„Aha-to ti nakecal Matěj?No jo, děsně se mu líbíš.Nechceš doprovodit? Musí ti být šílená zima,“ navrhl a společně jsme šli pod deštníkem.
„Žádná Zuzana?“
„Žádná.“
Chvíli jsme šli mlčky.
„Nechtěla bys někam zajít? Brzo bude jiná party,“navrhl.
„Jo, docela bych šla,“ řekla jsem, „neměl by ses vrátit?“
„Jé, já měl dojít jenom pro rohlíky,“ rozpomenul se. „Ale vždyť leje..a a ty nemáš deštník…vůbec nic!“
„Voda mi nevadí,“zasmála jsem se. A byla to pravda. Studená voda mi nevadila…možná kdyby foukal vítr..možná bych se třásla zimou…
„No..dobře, dneska večer bude party u Matěje…tak přijď, ahoj!“
Otočil se a pádil pryč…konečně možnost…možnost, po které musím skočit…
Byl večer, stmívalo se a já šla po boku Davida k Matějovu domu. Sešli jsme se u sámošky a celou cestu jsme mlčeli. Občas protnul ticho poryv větru a já se otřásla.Zima…
Přehodil mi přes ramena svou mikinu. Nenamítala jsem. Pak jsme vešli do domu plného barev a hudby.
Chvíli jsme se jen tak bavili, každý zvlášť. Tancovali, pili alkohol, jedli…Toho už ale bylo dost..potřebovala jsem ho dostat stranou, někam, kde by mě nikdo neviděl, až to s ním skoncuju…
„Je tu docela hluk,“ začala jsem, když jsem k němu přitančila na parket.
„Jo, to jo!!Nechceš jít někam trochu stranou?!“ navrhl sám a já měla o půlku postaráno.
Zalezli jsme do nějakého pokoje- nejspíš Matějova. Sedla jsem si na měkkou postel a zalitovala, že si nemůžu lehnout a v klidu spát.
„Echm…tak…tak ..bavila ses?“ zeptal se nesměle.
„No…jo…fajn party,“ podotkla jsem a prohlížela jsem si časopisy na nočním stolku.
Sedl si vedle mě a jemně se ke mně naklonil. Odhrnul mi vlasy tváře a zasunul mi je za ucho. Udiveně jsem na něj pohlédla.
Obejmul mě. Srdce mi tlouklo jak zběsilé.
Políbil mě.
Myslela jsem, že se mi rozskočí hlava…nemohla jsem myslet, nemohla jsem dýchat, pohybovat se…myslet, dýchat, vidět..!!...Pustil mě.
Lekla jsem se- políbila jsem svěřence..toho, kdo měl zemřít…to proto jsem nemohla dýchat…hlavu jsem měla k prasknutí…
„Co je?“ zeptal se starostlivě.
Zadívala jsem se na něj. Milý- nic víc. V kapse jsem sevřela lovecký nůž.
Je konec. Lovec ulovil svou kořist.
Slzy mě pálily v očích…a jeho nůž v zádech…
Ale udělala jsem to, přes všechnu bolest, kterou jsem teď pociťovala..pár ní mezi lidmi a jsem jako oni, pláču, miluju…nenávidím…ano, nenávidím samu sebe, že jsem to udělala!!...dokončila jsem tvrdohlavě svou misi- ale za jakou cenu? Za enu tvrdohlavosti, víry, které mě dovedly ke zkáze..
Nůž mu zel v zádech asi do své poloviny..vyskočila jsem oknem a utekla..utekla, od těch divných pár dnů, které…se staly osudovými..pro mě…anděla smrti…
„S kým tu byl?“
„Myslím, že s tou holkou. Hele, Matěji, myslíš, že ho zabila?“
„Ne, to by ona neudělala…myslím…myslím, že ona ne…“
Ale ano…udělala jsem to..a když jsem pozorovala Matějovu jistotu ve mně, že já nejsem ta, co ho zabila…
Ne…nemohla jsem s tímhle žít..první mise, první láska….skočit z mostu a nechat všechno za sebou…ne…tenhle život už nemá cenu žít…život, který přináší smrt.
Veškeré zboží, popisované v tomto článku, je možno zakoupit zde (respektive na sexshop.cz)
|
Články 
Subscribe to this comment's feed
Show/Hide comment form