Začalo to všechno před několika měsíci. Byl to tehdy krutý čas šprtání na maturitu, plný strachu a nervozity. Asi jako každý, kdo byl v mé kůži jsem si prodlužovala večery dlouho do noci, abych dohnala to, co se za celý den nestihlo. V pokojíku v podkroví bylo smutno a ani vlahý jarní vzduch z otevřeného okna mě nedokázal přivést na veselejší myšlenky.

Chystala jsem se jít spát a přesvědčovala jsem svědomí, že dnešní otázky jsou v pohodě a mohu je v diáři s klidem odškrtnout. Zastavila jsem se ještě u okna, snažila se zaplašit krutě doléhající tesknotu a vzpomenout si, kdy jsem si naposledy dopřála nějakou zábavu a radost. Poslední týdny byly nějak všechny stejné.

Je to výhoda, bydlet vysoko a mít rozhled. I smutek a stesk se tu nějak snadněji rozpouští. Světélkující obrysy obydlené krajiny splývaly v dálce s hvězdnatou oblohou a symfonie zvuků nočního, odpočívajícího velkoměsta doléhala tlumeně až sem. Ponořila jsem se do myšlenek a skoro jsem usínala únavou.

Snila jsem nějaký zvláštní erotický sen a zděsila jsem se, když mi došlo, že opravdu vidím to, co prožívám. Odehrávalo se to v moderním domě, hned v protější zahradě. Postavili ho nedávno a byl velký a luxusní. Tenké rolety v oknech měly možná jen chránit před prudkým sluncem, ale teď skvěle sloužily jako projekční plátno v biografu.

Dívka, která tak smyslně sváděla svého milence jsem nebyla já, ale nějaká cizí ženská. Podle hladkých obrysů jsem pochopila, že je nahá a všimla jsem si dlouhých vlasů. Byla z profilu, pomalu se zakláněla, tiskla ruce k ňadrům…

Na okamžik se mi ztratila, ale po chvilce nejasného míhání promítla na stínítko zvednuté nohy a nakonec zase vztyčující se tělo.

Ne, tentokrát to nebyla ona.

Polilo mne horko, když jsem si uvědomila, že i druhá postava patří ženě. Ženě s pořádnými prsy a bohatým účesem. To nemohl být omyl. Vstala a asi odcházela někam dál od okna, protože se obraz zvětšoval a rozplýval.

Taková věc. Věděla jsem, že je něco takového možné, ale radši jsem o tom nikdy moc nepřemýšlela. Spíš jsem v sobě pěstovala takový neurčitý, ale skoro jednoznačný pocit, že by mě takové hrátky rychle znechutily.

Kupodivu to teď ale nenastalo. Převládala zvědavost a možná ještě něco jiného, co jsem nedokázala pojmenovat. Něco, co rozčilovalo a dráždilo, popouzelo i přitahovalo. Stála jsem u parapetu a zapomněla na všechno ostatní. Fascinovaná a najednou i vzrušená. Znovu a znovu jsem se ujišťovala, že to není přelud, halucinace z nedostatku randění a jiného rozptýlení, na které teď samozřejmě před zkouškami nebyl čas.

Ruce úplně samy zabloudily pod tričko, rozechvěly mne svými dotyky a zkusila jsem si představit, že patří někomu jinému. Hladí, něžně prozkoumávají všechna tajná místečka. Byla jsem tam dole, v osvětleném pokoji, na měkkém koberci. Musí to asi být zvláštní, dotýkat se ženy.

Neodvážila jsem se o tom nikdy uvažovat. Kámošky ve škole, na volejbalu i kterékoliv jiné ženské mě nechávaly v klidu. Samozřejmě jsem si je prohlížela a hodnotila. Tak trochu asi i podvědomě. Byly nehezké, neutrální, přitažlivé a některé dokonce i úchvatné. Po těch hezkých jsem se dívala i se zvědavostí, ale snad to byla jen snaha okouknout něco zajímavého od konkurence, než cokoliv jiného. Detailnějšímu prohlížení svůdných křivek a ladných tvarů něco bránilo. Něco, co bylo ve mně hodně hluboko schované.

Stínové představení se přerušilo. Chvilkami se sice ještě něco pohnulo, ale obrysy byly neurčité a nejasné. Pomalu jsem se vzpamatovala a mrkla na hodiny. Bylo už po půlnoci.

Zamířila jsem honem do koupelny, snadno jsem se přemluvila ke zkrácené proceduře, ale brzo mě napadlo, že bych sprchu potřebovala, hodně studenou. Přistihla jsem se, jak stojím s kartáčkem v puse před zrcadlem a marnivě zkoumám postavičku.

Nemůžu říct, že nejsem s tělíčkem spokojená. Čumáček je zajímavý až přitažlivý a takové ty úvahy, jestli by nos měl být o trošičku větší nebo brada špičatější házím s klidem za hlavu. Pomněnkové, velké oči. Světlé, jen malinko vlnité vlasy, barvy řekněme písku teď sahají maličko pod ramena a určitě by se z nich dalo v případě potřeby vykouzlit něco lepšího. Praktické důvody ale zatím převažují a tak k velké žalosti mamky, která by ve mně ráda viděla větší kus ženské rafinovanosti a elegance se o ně téměř nestarám. Hlavně že nepřekáží, rychle uschnou a nemusí se složitě upravovat.

Prsa sice moc praktická nejsou, ale špatná taky ne. Rozhodně. Někdy to za ty obdivné pohledy pánů tvorstva a občas i závistivé úšklebky ostatních stojí. Vůbec se ale nehodí pro sport. Gymnastiky a plavání jsem už nechala, ale i ve volejbalu je to potíž.

Stáhla jsem si tričko a rozepnula podprsenku. Jsou zbytečně velká, ale naštěstí krásně kulatá a pevná. Takhle ze strany je samozřejmě vidět jejich tíha, ale stále jsou tu ty správné, svůdné křivky, které vynáší zahrocené bradavky pyšně do výše.

Sundala jsem si šortky a bílé, vysoko vykrojené kalhotky na opáleném těle krásně zasvítily. Nebylo to zlé a tak jsem vystrčila do zrcadla skoro nahý zadeček. Přes rameno jsem mohla sledovat, jak se tenký proužek látky neochotně vyvléká z těsného sevření a sklouzává po dlouhých, hladkých stehnech. Asi bych dokázala svést i sama sebe. Radši jsem honem posbírala šatstvo a napěchovala ho do koše se špinavým prádlem.

Stejně mi to ale nakonec nedalo a vrátila jsem se před zrcadlo. Něco mě nutilo pokračovat v obhlídce.

I nohy se docela povedly. Jsou dlouhé, štíhlé a skoro bez chloupků. Možná až trochu moc se na nich ale pozná ta gymnastika. Když se vypnu na špičky, jsou na lýtkách vidět ze strany svaly. Dokonce i na napnutých stehnech je cvičení znát, ale určitě je to lepší, než kdyby byla moc silná. Občas mám obavy, že až někdy zlenivím, zadeček a všechno okolo se pěkně zaobalí. Zatím je to ale v proporcích. Boky jsou ženské, ale decentní, bříško spíš štíhlé.

Chloupky nad mým největším pokladem jsou tmavší než vlasy, ale z hustého kudrnatého kožíšku jsem kvůli bikinkám vystříhala a vyholila jen úzkou, zakroucenou pěšinku. Vlnovka mi připadala zajímavější než proužek, který byl původní inspirací z fotky a umělecké dílko s pietou udržuji. Jinak je tam dole všechno pryč. Chce to sice pravidelně depilační krém, ale je to hygienické a moderní. A taky je teď štěrbinka vzrušivější a přístupnější všem dotykům. Jenom škoda, že se tam většinou dostanou jen mé všetečné prstíky.

A rozhodně je to taky sexy. Někdy až moc. Ocenil to, i když ne zas tak vroucně a nadšeně, jak jsem čekala i Pavel, totiž můj kluk, milenec a jediná láska. Ale i ve sprše, na volejbale někdy cítím pohledy holek, zvlášť těch ještě zarostlých. A to ještě ke všemu čilá broskvička reaguje na každé rozrušení dost pohotově a nápadně. Hned se těší a připravuje, dokonce i teď…

Vběhla jsem nahá do pokoje a zamířila rovnou k oknu. Dráždivé představení tam bylo zase. Vyrazilo mi dech, když jsem tentokrát napočítala hned tři roztoužené stíny a nebylo pochyb, že patřily ženám. Pozorovala jsem pohyby, snažila si představit děj intimních hrátek, ale moc to nešlo. Obrazy se objímaly, překrývaly, rozplývaly a mizely.

Kdesi uprostřed stehen to začalo příjemně, šimravě svědět. Občas se tam zapálí plamínek a musím honem zasáhnout. I druhá dlaň se vydala hasit požár, který se rozhoříval v ňadrech. Stála jsem tam dlouho, omámeně zahleděná do nepoznaných představ a lehounce konejšila vzrušení, které se rozhořívalo do spalujících rozměrů.

Nakonec jsem procitla a rychle od okna utekla. Odhrnula jsem s postele pokrývku a po zaváhání jsem z ní vyhnala i opičáka Bedřicha. Vešli bychom se na lůžko oba, jako vždy, ale dnes měl prostě smůlu. Pověsila jsem ho za ocas na stěnu a schoulila se odhodlaně do osvědčeného klubíčka.

Probudila jsem se, až když stálo slunce vysoko na obloze. Byla sobota a hezký den. Sedla jsem si v kuchyni ke snídani a pozorovala mamku. Vyžehlila už od rána pěknou kupu prádla, a přestože to vůbec nebyla její oblíbená zábava a vlastně to dělala za mě, měla evidentně dobrou náladu.

Zavedla jsem jako obvykle řeč na školu, maturitu a potom i na naší zahradu. Nakonec jsem to opatrně vzala přes plot a jakoby mimochodem jsem se zeptala, jestli náhodou neví, kdo bydlí v tom novém domě za sadem.

Zvedla ke mně udiveně oči, až jsem na chvilinku zatrnula, ale dopadlo to dobře.

„Ty ale děláš pokroky, od kdy se zajímáš i o normální věci? Vila je tam snad už rok a ty žiješ pořád ve hvězdách. Sousedka už u nás byla na návštěvě a dokonce tě zná,” překvapila mě pořádně.

Dozvěděla jsem se, že je už málem středního věku, že žije sama, rodinu má někde ve světě a taky asi bude dost bohatá. Na příjmení si maminka nevzpomněla, je nějaké cizokrajné, jako arabské.

A k nám už zavítala dvakrát. Kdysi se přišla po nastěhování představit a nedávno se byla radit o úpravách nějaké drahé róby. Mamka je totiž daleko široko vyhlášený expert na šití. Klábosily prý u nás v obýváku skoro hodinu a probraly i mě. Dokonce si už tykají a ta zámožná sousedka se jmenuje Irena.

Po snídani jsem se pustila do učení. Přestěhovala jsem bloky, knížky i nezbytné rádio na balkón a natřela jsem se opalovacím krémem. Brácha je už od zimy na stáži ve Švýcarsku a tak mám celé patro pro sebe. Biflovala jsem se až do oběda, ale občas to chtělo zalézt v koupelně pod sprchu, protože jsem se z matiky a ze sluníčka přehřívala.

Na jídlo jsem si natáhla jen kalhotky a tričko, přišla jsem dolů celá mokrá, urousaná a tak na mě maminka vrhla divoký pohled. Bouřku si ale rozmyslela. Je to snad jediná výhoda maturity, jsou teď ke mně všichni trochu shovívavější.

Odpoledne proběhlo úplně stejně, v obležení knížek a papírů. Jen slunce pálilo mnohem posedleji a na terasu se musel vejít i velký slunečník. A k večeru přijel táta z ryb. S kolegou z práce a dokonce i s úlovkem. Vypadalo to na první letošní grilovací párty a tak jsem se honem oblekla a sešourala se dolů.

Chvíli jsem pomáhala mamince zalévat a opečovávat záhony, ale dřevěné uhlí už žhnulo, všechno vonělo a šlo se večeřet. Ryby byly báječné a chlapi se skutečně vytáhli. Popíjelo se bílé víno, vypadalo to na celovečerní seanci, ale včas jsem se vymluvila a vyběhla do svého pokoje.

Mrskla jsem sebou na postel a zavřela oči. Byla jsem malátná a chuť na učení chyběla. Když je někomu osmnáct, potřebuje úplně jiné věci než fyzikální poučky a matematické vzorce. Dotyky, polibky a taky určitě nějakou vášeň. Nedokázala jsem s tím nic dělat. Prostě jsem se musela ze všech sil probrat, sednout si ještě na hodinku ke stolu a aspoň mechanicky vypisovat poznámky.

Až když se úplně setmělo, vletěla jsem do koupelny a potom honem k otevřenému oknu. Stála jsem tam nedočkavě v lehounké noční košilce, ale tajemný dům neprozrazoval nic neobvyklého. Občas se někde rozsvítilo, zhaslo, nebo přeběhl stín přes záclonu. Nakonec se objevilo i mihotavé světlo televizní obrazovky.

Sundala jsem se stěny Bedřicha, uložila ho něžně do postele a zoufale ho objala.

Neděle byla skoro stejná, až na to, že byl doma i táta. Vzpomněla jsem si na jeho perfektní triedr, vzácný a drahý vánoční dárek, který s sebou nosíme na všechny výlety, a hledala jsem nenápadnou záminku.

Optické výzkumy se moc nehodily, i když jsem tak potrhlá, že maturuju jako jediná holka z fyziky a napadli mě tedy ptáci v zahradě, když už mě každé ráno budí. Trochu sice hrozilo, že mu bude můj vydatný zájem o přírodu imponovat a neodpustí si přednášku z ornitologie, ale šla jsem do toho.

Neptal se vůbec na nic a dalekohled byl můj. Přes den jsem ho párkrát z okna namířila do protější zahrady a prohlížela dům. Francouzské dveře na terasu byly dokořán, byl vidět světlý koberec, část nějakého křesla a stolku, ale zbytek pokoje zůstal utopen ve stínu a nikdo se tam neprocházel.

Až odpoledne jsem Irenu konečně spatřila. Skoro jsem se lekla, když najednou vyklouzla ze dveří. Po několika krocích sice zmizela za tujemi, kde se asi skrýval bazén, ale srdce mi bušilo ještě dlouho. Ve žlutých bikinách vypadala trochu jako sexbomba, ale zahlédla jsem ji jen krátce a možná mě oslnilo jen přetékající poprsí a hříva kudrnatých, hnědých vlasů.

Než se setmělo, viděla jsem ji na terase ještě párkrát. Samotnou. Všude byl klid a dům zůstal smutný a temný.

Poslední týden ve škole byla ulejvárna, pro toho kdo měl známky v pohodě a neprolézal na poslední chvíli řídkým sítem. Něco se uklízelo, sepisovalo a do muzea taky skoro nikdo nepřišel. Všichni nás litovali, zasvěceně radili jak to psychicky zvládat a doma jsem byla pravidelně už na oběd. Litovala jsem se taky, ale zdolávala jsem to všechno jen hrubou silou, otrockým šprtáním.

Samozřejmě kromě úterka, to je vždycky volejbal. Docela oblíbená záležitost, ale kupodivu se mi tam tentokrát moc nechtělo. Asi jsem věděla proč.

Trenér je férovej chlap, naprosto ho milujeme, ale občas mu ujedou nervy. Dvakrát za sebou jsem selhala na síti a už z toho byl pokřik. Hezky přede všemi. Jak to poslední dobou flákám, že jsem dvakrát chyběla a že určitě netrénuju výskoky, jak jsem slíbila.

Bylo toho příliš a měla jsem co dělat, abych se aspoň zvenku udržela v klidu. Holky se mě nezastaly a Aneta, naše kapitánka mi ještě v pauze vyčinila, že jsem děsnej měkejš a nechám si všechno líbit.

Po tréninku se to sice trochu napravilo, zavolal si mě a omlouval se, že na mě řval přede všemi. V sobotu nás čeká těžký soupeř a sem tam prý to naše umění není ke koukání. Povídali jsme si chvíli, bylo to už lepší, ale stejně jsem se vracela domů rozladěná. A to mě ještě čekala pěkná dávka učení.

Naštěstí večer zavolal Pavel. Bydlí na koleji, mobil nemá a je složité ho sehnat. Musí se ozývat sám a dost dlouho to už neudělal. I teď to vypadalo, že má spoustu starostí a povinností a že už na něj zlověstně doléhají zkoušky. Naštěstí v kuchyni nikdo nebyl a tak jsem mohla do telefonu rozehrát dokonalou sváděcí kampaň. Nakonec jsem ho postavila před hotovou věc a rande jsme naplánovali na pozítří. Půjdeme si někam sednout a pak se uvidí.

Čtvrtka jsem se stěží dočkala a půlku odpoledne jsem strávila v koupelně. Na mamince bylo vidět, že mi to přeje, ale táta si určitě zase něco myslel o nočním rejdění a dával to trochu znát. Pořád si ještě nezvykl, že už mi bylo osmnáct. Proklouzla jsem ven v šedé minisukni, stříbřité, krásně zdobené lambádě, vzácném narozeninovém dárku a v stříbrných páskových střevíčkách.

Byl teplý večer a ve stylovém podniku s krbem na přípravu ohnivých lahůdek nesnesitelné horko a těžký kouř. Zábava ale celkem ušla, protože tu sedělo plno študáků a byla legrace. Dali jsme si grilovanou klobásu, která je levnější než maso a snad jako jediná jsem k tomu popíjela víno.

Povídali jsme všichni dokola, ale Pavel si mě hleděl. Několikrát jsme se políbili a hezky dlouho mne objímal kolem ramen. Nenápadně jsem mu pod stolem zarývala prsty do nohy, abych dala aspoň trochu najevo, jak jsem s ním ráda a jak po něm moc toužím.

Konečně jsme zaplatili, rozloučili se s burácejícím osazenstvem a vyšli na čerstvý vzduch. Držel si mě krásně kolem boků a šli jsme nahoru na Hrad a na Petřín. Povídali jsme o všem možném, ale nechtěla jsem vyzvídat, kam jdeme. Kdykoliv jsem zvolnila krok, objal mě a opojně jsme se líbali. Uzrával ve mně dojem, že skončíme na koleji. Možná jenom chudák neví, jak mi to má tak najednou říct. Už jednou jsem se tam propašovala, ale to bylo o víkendu a byli jsme z toho tak nervózní, že jsme se k ničemu ani moc nedostali.

Když jsme procházeli nádvořím se vznešenými barokními stavbami, objevila se před námi najednou cedule „PEKLO”. Černá, starodávná písmena se sugestivní šipkou, směřující kamsi do klášterní zahrady. Podívali jsme se na sebe a hned jsme se tam vydali. Něco tak neobvyklého a zajímavého se přece musí prozkoumat.

K pískovcové skále byl přilepený titěrný domeček bez oken a dovnitř vedly bytelné, tajemné dveře. Pavel vzal statečně za kliku a vešli jsme do malé předsíňky. Byly tu jen schody, padající hluboko do útrob skály. A nikde nikdo. Jen svícemi osvětlené schodiště, potažené těžkým, rudým kobercem, lákající k odvážné výpravě. Třeba jsou to opravdu čáry a kouzla. Dýchali jsme zvláštní, vlhkostí a stísněností prosycený vzduch, který sem ale nějak patřil a který umocňoval rozechvělý dojem z nezvyklého prostředí.

Konečně jsme byli dole. Začínala tu klenutá, kamenná chodba se stolky a svícny po obou stranách. Byli jsme v luxusní restauraci. Sedělo tu jen pár hostů a docela bych věřila, že by se mi v takovém honosném podniku líbilo taky. Ráda bych byla náročným zákazníkem, kdyby to někdy šlo.

„Večeře tu bude stát aspoň tisícovku a pivo stovku,” zašeptal mi Pavel nějak naléhavě, když jsem se vydala kousek dál, kde se chodba větvila do dalších prostorů a zákoutí.

Držel se spíš zpátky, nervózně se rozhlížel, asi jestli ho kvůli džínám a tričku nevyvedou a když se najednou zjevil číšník v dokonale vypasované černé vestičce, se šlehajícími plameny na prsou, rychle se otočil. Pohledný mladý čert se k nám kvapem blížil, trochu jsem mu vlezla do cesty a tak lapil jen mě.

„Dobrý večer, čím dámě posloužím? Večeři, víno, stolek v jeskyni nebo tady?” spustil s perfektně nacvičenou úslužností.

„Jsme tu poprvé, chtěli jsme se jen rozhlédnout, než přijdeme na večeři,” zahrála jsem to s blahosklonným úsměvem, který se samozřejmě moc nepovedl.

Čekala jsem, že nás jinou natrénovanou zdvořilostí vyrazí ven, ale přidal další úklonu a lákavou nabídku, že nám to tu rád ukáže. Důstojně jsem kývla, mrkla potajmu na zdrceného Pavla, aby se k nám připojil, ale nic s ním nebylo a nenápadně odcouval až pod schody.

Musela jsem na obhlídku sama a bylo to skvělé. Podzemní jezírko s křišťálově čistou vodou a nádhernými pískovcovými reliéfy nad hladinou i jeskyně, do které se vešel bar s tanečním parketem a efektním barevným osvětlením. Dostala jsem vizitku s telefonními čísly a odmítla pozvání na protekční sklenku koňaku.

Když jsme stoupali nahoru, pokukovala jsem opatrně po Pavlovi, jestli nežárlí. Bohužel se zdálo, že je jen trošinku naštvaný, malinko smutný a hlavně hodně rád, že už jsme venku.

Šli jsme chvíli potichu, drželi jsme se za ruce a okolo už byly jen stromy a keře. Zpomalila jsem a objali jsme se. Lehounce jsem se tiskla, cítila jsem zvědavé ruce a začínaly mi slábnout nohy.

„Dostaneme se na kolej?” zašeptala jsem mezi polibky a přimáčkla se trochu víc, aby poznal, jak by to bylo krásné.

Zarazil se a musela jsem pochopit hned několik důvodů, proč to tentokrát nejde. Zněly sice logicky, ale stejně mi to připadalo skoro jako výmluva. Asi to bylo tím velkým zklamáním. Musela jsem zoufale bojovat, aby to nepoznal.

„To nevadí, je teplo a můžeme zůstat venku,” dostala jsem nakonec náhradní nápad.

Snad podvědomě nás to táhlo do nejstinnějších míst. Chtěli jsme být spolu a blízko. Ruce si našly úkryt v zadních kapsách jeho kalhot a nějak se jim tam zalíbilo. Cítila jsem pevné svaly a i pod břichem tlačilo něco tuhého, co tam nedávno nebylo. Když se mi z toho zatočila hlava závratí, sevřel ji jemně do dlaní. Byly silné, něžné a ztrácela jsem se pod jejich dotykem. Chtěla jsem podléhat, vzdávat se a být jeho.

Nebylo ale kam se uchýlit, kam klesnout. Byli jsme za keři, kde nerostla ani tráva a do černé špíny a starého listí bych nehodila ani kabelku. Bílé košíčky podprsenky asi zářily do šera, protože Pavel neodolal pokušení a roztouženě mě dobýval. Bylo to nádherné. Sladká slůvka vyznání, horké polibky. Zatoužila jsem po něm taky a stáhla mu tričko. Vzpínala jsem se, aby měl dost místa na vzrušování nahých ňader, vůbec jsem netušila, kdy mě rozepnul, dostávala jsem chuť na spousty dalších potěšení, ale taky jsem si připadala jako věšák. Bylo jasné, že musíme někam jinam.

Musel mě zase zapnout, obléct si tričko a vrátili jsme se na cestu. Drželi jsme se kolem boků a tak se šlo dál pomalu. Stejně jsme nevěděli, kam jdeme. Už nás nelákala tmavá zákoutí a spíš to chtělo nějaký nápad. Toulaly se tu i další páry, které na tom byly možná stejně, a začínala jsem si málem zoufat.

Byli jsme na vrcholu kopce, na rušném místě, ale najednou ve mně zazářila jiskřička naděje, když jsem mezi stromy zahlédla obrys dělostřelecké bašty. Hladová zeď jich má víc a z té horní je dnes vyhlídkové místo, jakási rozhledna. Kdysi jsem tam byla, snad jako dítě s našima. Tam kdybychom se dokázali dostat…

Prošli jsme honem do sousední zahrady a netrpělivě vyběhli po příkrém schodišti. Našli jsme ale jen zklamání. Staré, uzamčené dveře. Pevné a odolné. Obešli jsme věž ještě jednou, ale stěny byly vysoké a skulinka žádná. Naděje se vytratila, vydali jsme se dál, ale pak se Pavel se najednou zastavil a zadíval se zpátky. Uviděla jsem to taky, nahoře ve stráni stálo u zdi lešení. Bylo mi jasné, že je to jen na mně. Stiskla jsem mu pevně ruku a políbila ho na tvář. Lezení mi nikdy nedělalo problémy a dobrodružství už teprve ne.

Zblízka to vypadalo mnohem hrozivěji. Našli jsme jen jeden žebřík a museli jsme ho tahat s sebou. Měla jsem strach, že si odřu parádní střevíčky a tak jsem je radši zula, spojila dohromady a stěhovala je v zubech. Pavel se postaral o kabelku a za chvíli jsme už stáli nahoře. Čekala ale ještě nebezpečná cesta po cimbuří a jen tu a tam jsme se mohli přidržet zdi. Raději jsem se nedívala dolů. Letos jsem ještě bosá neběhala, nohy byly rozmazlené a pod chodidly jsem cítila každý kamínek, každou nerovnost. Nebylo to ale nepříjemné, spíš naopak. Připomínalo mi to blížící se léto, volnost a odvážné výpravy.

Při přelézání střílny jsem musela po kolenou, asi z toho budou odřené nohy, ale statečně jsem se spustila Pavlovi do náruče a byli jsme u cíle. Bylo to tu skvělé. Skutečná rozhledna s ochozem a uprostřed kamenný blok s hladkou žulovou deskou. A je odtud vidět pořádná část Prahy, i když dřív to asi bývalo lepší. Stromy už hodně vyrostly. Nikdo nás tady nemůže objevit, odnikud sem není vidět a nikdo se sem za námi už nevyšplhá. Žebřík je nahoře na lešení a jsme tu jako v nedobytném hradě.

Málem jsem si to tu začala zařizovat. Kabelku a střevíce jsem pověsila na zábradlí tmavého schodiště, vedoucího někam dolů, asi k těm zavřeným dveřím. Nejdřív jsem ale vylovila dva bonbóny a tak jsme s Pavlem seděli na kamenném stole, objímali se, cucali karamelku, koukali na město pod námi a pozorovali dramatickou hru měsíce v líně plynoucích oblacích.

Byla jsem trpělivá. Bude to hezké a rozkoš mám ráda. Dlaň krásně hřála, hladila, a když si mě víc přitáhl, položila jsem se mu do klína. Zavírala jsem oči, oplácela dotyky, ale pak jsem mu stáhla tričko a zaútočila na štíhlé tělo i polibky. Když jsem vytáhla taky zoubky, lapil mě do náruče. Tisknul mě a svíral a byla jsem bezmocná, jako ve spárech dravce. Strašně moc jsem chtěla podlehnout smějícímu se obličeji, silným pažím a mužnému tělu. Věděla jsem, že mě chce, i když jsem nevnímala všechna slova, kterými to říkal.

Klekla jsem si před něj na paty a nechala se svlékat. Nepospíchal. Hladil a zahříval v dlaních každou část, kterou odkryl a nádherně si hrál. Vlahý noční vzduch nestačil chladit rozpálené tělo a ňadra se začala napínat. Bradavky se vždycky zvrásní, ještě víc vystoupí a svědí, aby daly najevo, jak moc potřebují olíznout. Samozřejmě to pochopil. Sténala jsem, zároveň ho objímala, pobízela k ještě většímu mučení a trpěla jsem pod náporem nezvladatelné rozkoše.

Tam, kde se spojují stehna, žije už dlouho tajemná, nezkrocená šelma. Když se občas probudí, bývá hladová a ovládá všechny mé touhy. Cítila jsem, že budu potřebovat víc.

Přinutila jsem se k ústupu a stáhla Pavla taky do ochozu. Stáli jsme proti sobě a koukali se do očí. Políbila jsem ho na ústa a pomalounku hladila svalnaté paže, nahé tělo, dokud se prsty nedotkly opasku. Klesala jsem taky. Tiskla jsem se na hruď s jemnými chloupky, jazykem jsem krátce ochutnala měkkou, malou bradavku a potom už mou pusu okouzlilo pevné břicho, zázračná kombinace síly a hebkosti.

Klekla jsem si na kamennou podlahu a tenká látka slipů se už napínala nad něčím tuhým. Zdálo se, že se to pohybuje a uhýbá pod dotyky rtů. Opatrně jsem odtáhla gumu a prohlížela si ten zázrak zblízka. I v šeru se hladký povrch hlavičky lesknul a omámil mě smyslný pach vzrušení. Slipy byly okamžitě dole a rychle jsem se zmocnila celé špičky. Byla trochu hořká, možná i slaná, tu zvláštní chuť jsem si pamatovala, ale hlavně to neuvěřitelně rozčilovalo a dráždilo. Cumlala jsem ten úžasný bonbónek a objížděla ho láskyplně jazykem. Byl senzačně pevný, jak je potřeba, ale zároveň taky jemně měkounký, aby neublížil.

Zachvění stehen mě trochu probudilo. Pavel hlasitě dýchal a malinko sténal. Povzbuzovalo to, ale i varovalo. Nejsem moc zkušená a určitě bych teď nerada něco zkazila. Už jednou se to stalo a nerada na to vzpomínám. Jarda to pak tenkrát vzdal úplně a celou noc jsem probrečela. Bylo to vlastně loni v létě, to jsem teprve s milováním začínala.

Postavila jsem se zase a přitiskli jsme se k sobě. Potřebovala jsem ho pořád cítit. Krásně to tlačilo, až se mi z toho točila hlava. Vzdychala jsem mezi polibky, žadonila a konejšil mě dlaněmi a vzrušoval slůvky, která slibovala rozkoš. Položila jsem mu ale ukazováček na rty.

„Ještě musíme něco udělat…”

Sesbírala jsem šaty, pověsila je na zábradlí a otevřela jsem kabelku do měsíčních paprsků. Někde tam mám schovanou tajnou škatulku… Pavel se ale přitočil a natáhl ruku po své peněžence. Dáváme ji teď radši dovnitř, jednou jsem mu ji při mazlení málem vytrousila z kapsy. Vytáhl z ní plochou krabičku a odměnila jsem ho úsměvem. Je fajn, že na mě myslí. Ne že bych měla z prezervativu radost, je to nutné zlo. Můj milenec by teď vypadal jako bůh lásky, kdyby na něm ta gumička tak nesvítila. A kamenný blok je skoro jako oltář. Bude to oběť, položit se na studený mramor.

Zbývala jenom sukénka. Otočila jsem se k měsíci a pomalu uvolnila zapínání. Koukala jsem rozrušeně do jeho chladné tváře. Zítra nebo pozítří asi bude úplněk. Sukně pomalu klesala a pustila jsem ji, až když jsem ucítila Pavlovy ruce. Odvážně jsem si lehla na chladnou desku. Krásně to pálilo a nedokázala jsem ležet v klidu. Převalovala jsem se, nabízela a chvěla se, když si klekl mezi nohy.

„Žuži, jsi tak krásná. Jsi moje skvělá milenka,” špitl a honem jsem zavírala oči.

Byl už tak blízko.

Pronikal do mě. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je… skvělé. Byl nádherný a opatrný. Naříkala jsem štěstím a bylo mi fuk, že to musí být slyšet pěkně daleko. Byl na konci, sklonil se a objali jsme se rukama i nohama, abychom vychutnali vzrušující spojení a užasnou blízkost.

Když jsem roztáhla kolena a opřela chodidla, začal se pomalu pohybovat. Kroutila jsem se a sténala pod vzrušujícím přívalem. Zrychloval se a sílil. Přejela jsem dlaní po poskakujících ňadrech a byl tam hned i on. Natáhla jsem ruku až pod zadeček, abych polapila to, co nás spojovalo. Bylo to tam mokré a horké.

Vznášela jsem se bezmocně na vlnách rozkoše. Bouřily a duněly, příboj mě ohlušoval. Skoro jsem na to nebyla připravená. Stačilo by, kdyby mě teď chvíli jen kolébaly, konejšily a hladily. Marně jsem se pokoušela nastavit náporu síly, otevřít se jinak, něco změnit. Patřila jsem Pavlovi a dobře to věděl. Sledovala jsem jeho vzrušení, hlasitý, přerývaný dech. Byl krásný a líbil se mi. Byla jsem šťastná a zamilovaná. Podléhala jsem a zavírala oči. Bouře mě vyvrhávala na vrchol, ale najednou utichla.

Leželi jsme v objetí, krásně spojeni. Měkce a něžně. I potom jsme se tulili a pozorovali měsíc. Líbala jsem svého milence všude, i v klíně. Kondom byl potupně svržen z věže dolů a tak jsem to zase zkusila. Pečlivě jsem ho očistila a osušila. Připadala jsem si hrozně neslušná, ale o to víc to vzrušovalo.

Bylo to teď asi hanebné, ale vzpomněla jsem si na bráchovu pornokazetu. Kradla jsem mu ji loni tak dlouho, dokud jsem se tajně nepoučila o všech mistrovských fíglech. Byla tam i ženská, která to dělala až do úplného konce. To by po mě Pavel chtít nemohl, ale kdyby byl čas a klid… Třeba bych se ráda vzdělávala. Možná je to v pohodě, nebo je to dokonce skvělé, ale když se to probíralo ve škole, na záchodě, spousta holek to krutě odsuzovala. Nejspíš si jen hrály na puritánky, kdoví.

Další slastné a napínavé dobrodružství asi začínalo, báječný nástroj se zase napínal… a do pusy se už nevešel. Ustupovala jsem a taky pod malíčkem jsem ucítila pohyb. Všechno krásně žilo, takový nádherný zázrak. Úplně jsem se roztřásla rozčílením. Kdyby se mě teď trochu šikovně dotknul, do minutky bych zkolabovala.

Možná jsem něco udělala špatně, Pavel se najednou vyvinul a přitiskl mě pod sebe.

„Žuži, miláčku, šíleně tě chci,” šeptl vzrušeně a líbal mě do vlasů.

Zahlédla jsem krabičku, a když si za mě kleknul a přitáhnul si zadeček do klína, honem jsem to pochopila a opřela si bradu o ruce. Takhle nějak vypadá nejnecudnější žába.

Vnikl do mě snadno a skoro najednou. Prohýbala jsem se a kroutila. Bylo to nové, skoro lepší a líbila se mi větší volnost. Přidržoval mě jen za boky, malinko mě rozhoupával a cítila jsem, jak se ve mně rozhořívá vzrušení. Někde uvnitř bříška se zažehl plamínek, stehna se už zachvívala žárem a všechno se to krásně šířilo do celého těla.

Sténala jsem, povzbuzovala ho, ale taky jsem ho chtěla objímat a podělit se s ním o rozkoš. Byl ale daleko a tak se dlaň musela spokojit s ňadry, tancujícími na mramorové desce a pak jsem ucítila prst i na svém kouzelném zrníčku. Sklouzl tam dolů úplně sám. Potajmu jsem si pomáhala, houpala se v přílivu extáze, ale touha po Pavlovi byla nesnesitelná. Mohla bych se ho aspoň dotknout, když už jsem tak blízko. Stačilo by natáhnout ruku ještě trochu dál…

Ucítila jsem ho, stiskla a děsně mě to vzrušilo. Zbývala mi snad jen malinká chvilička.

Pavel ale najednou zpomalil a zasténal. Honem jsem ucukla, ale už bylo asi pozdě. Zastavil se, bojoval. Rozjel se trhaně, potom rychle a už to bylo. Vnímala jsem senzační pulsování, prožívala jsem to s ním a taky mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby to bylo úplně doopravdy.

Naklonil se ke mně, objal mě a šeptal jenom moje jméno. Roztřáslo mě to štěstím a uspokojením. Jsem jeho milenka a líbí se mu to. Nějak ani nevadí, že jsem nedošla na vrchol.

Moje vzrušení opadávalo pomaleji. Odpočívala jsem, tak jak mě opustil a chvilinku jsem dokonce bojovala s pokušením, udělat si to sama. Před Pavlem bych to ale stejně nesvedla, hrozně bych se styděla a taky by to nebylo fér. Ležel přitulený vedle mě, vyčerpaný, se zavřenýma očima.

Kolena pomalu začínala tlačit, žula nepříjemně studila a noční vzduch mne roztřásl zimou. Neměla jsem sílu se zvednout a prsty zamyšleně hladily kamenný oltář. V hladkém povrchu byly nějaké nápisy, probudila se zvědavost a nakonec jsem se dovtípila. Byly to směry k různým koutům světa. Vždycky jsem se chtěla dostat někam daleko a třeba je to nějaká tajemná symbolika. Líbilo by se mi to. Domažlice, Cheb, nad tím Londýn, Paříž a úplně na kraji Mexiko, New York…

Měsíc zašel za mrak a okamžitě se mi zdálo, že se ještě víc ochladilo. Přitiskla jsem se k Pavlovi a všimla jsem si, že má na zápěstí hodinky. Stiskla jsem tlačítko, displej zazářil a polekal nás. Bylo už skoro půl dvanácté. Slezli jsme do ochozu a rychle se oblékli. Teprve pak jsme se objali a políbili.

„Pájo, bylo to hezký, asi tě moc miluju. Chtěla bych být s tebou pořád,” šeptla jsem mu do ucha a pak jsem se ještě přivinula. „Hlavně v posteli, víš.”

Chtěla jsem toho říkat mnohem víc a spousty věcí najednou, ale nešlo to. Musela jsem stihnout poslední metro.

Znovu krkolomná stezka po cimbuří a boty v zubech, prkna a žebřík plný zaschlé malty. Konečně jsme byli na cestě, drželi se za ruce a pádili jako o závod dolů, spícím parkem. V ulicích se už muselo pomaleji a vyděsily mě špinavé nohy. Černé otisky od zetlelého listí, stopy po vápně z lešení a odřené šmouhy až na stehnech asi o mých ctnostech moc nesvědčily.

Bylo to ale fuk. Na nástupišti jsem se pověsila Pavlovi kolem krku a zkoušela jsem ty nejvášnivější polibky. Jen ať všichni vidí, že se máme rádi, že se milujeme a že jsme se právě milovali.

Přijížděl možná poslední vlak a na loučení skoro nebyl čas.

„Zavolej mi co nejdřív!” vylovila jsem na poslední chvíli z kabelky peněženku.

Ještě že jsem si vzpomněla.

Ve vagóně skoro nikdo nebyl. Vybrala jsem si prázdný kout, ale samozřejmě jsem hned v příští stanici dostala návštěvu. Tři opravdové, důstojné dámy. Zasedly rovnou proti mně a vypadalo to na cestu z divadla nebo z koncertu. Možná maminka, tetička a dceruška, asi tak v mých letech. Litovala jsem ji. Tři dokonalé, tmavé róby až na paty, pelerína proti nočnímu chladu, černé rukavičky a směsice těžkých parfémů.

Také tři smutné a unylé obličeje, šest očí opovržlivě upřených na mé nahé, špinavé nohy. Stáhla jsem lambádu cudně na břicho, důkladně překřížila stehna a trochu víc se schoulila.

Vzpomněla jsem si, že mám v kabelce záchrannou pilulku. Bylo by dobré mít úplnou jistotu. Říká se přece, že stačí trocha neopatrnosti… Je to prý pěkný dryák, hormonální koktejl a bomba, ale jsem ráda, že mi ji kámoška pokoutně obstarala. Spíš by to ale chtělo konečně gyndu a normální antikoncepci, abych měla klid.

Autobus jsem stihla a na našem kopci jsem byla za půl hodinky. Nakoukla jsem do ložnice a maminka na mě mávla. Vždycky je ráda, když se ohlásím.

„Bylo to skvělý,” pochlubila jsem se potichounku a honem jsem zase zavřela dveře.

V koupelně jsem si umyla ruce a rychle jsem se svlékla. Šaty to naštěstí všechno přežily a tělíčko se dá lehce do pořádku. Sedla jsem si na vanu, pustila se do toho sprchou a tekutým mýdlem a za chvíli jsem se přistihla, že zároveň propírám dnešní dojmy.

Rozhodně se mi večer líbil a předčil očekávání. Minule jsme skončili v hospodě a cucala jsem černé pivo. S Pavlem jsem se milovala už počtvrté, vlastně možná potřetí, podle toho jak se to bere. A je mým druhým klukem, to se dá spočítat přesně. Druhým, s kterým to je doopravdy. Je to někdy dost složité, se sestřenicí a kamarádem od sousedů jsme jednou u babičky došli ještě dál, ale to nám bylo asi tak jedenáct a hráli jsme si jen na doktora.

Určitě je Pavel lepší než Jarda, ale s ním to bylo poprvé, v létě, u vody, na voňavém seně a o prázdninách. Moc pěkně se na to vzpomíná. Za chvíli to už bude rok. A předtím? Předtím to byla jen romantika, ale taky docela hezká.

Kluci o mě stáli od pradávna, ale naši mě drželi dost zkrátka. Prašule na nule, večer doma a místo diskošky klavír. Táta moderní věci neuznává, a kdyby mu nevnutili v práci mobil, možná by občas nevěděl kolik je hodin. Je spíš na přírodu a tak jsem to asi trochu zdědila. Dobrodružné výpravy, jeskyně, skály a taky vlastně sport. Kámošky ze školy chodí někdy klevetit do baru i o víkendu, klidně si střihnou hustou technoparty, ale to by u nás neprošlo a dneska mě to už ani neláká. Je to fajn jen v létě, u babičky, když jde celá parta a je zábava.

Sklouzla jsem do vany celá a namířila sprchu od spodu. Šíleně to zalechtalo a dostala jsem se hned zase k sexu. Vlastně mám na sebe vztek, že mi to tak dlouho trvá. Jsem vzrušená, vrchol se přiblíží, ale nedosáhnu na něj. A bylo by to tak nádherné. Když si to dělám sama doma, je to otázka několika minutek. Dneska to mělo s Pavlem velkou šanci, ale asi jsem to svou zvědavostí a nezkušeností zkazila.

Zavřela jsem oči a představovala si, jak by to bylo krásné, kdybych s ním byla v opravdové, velké posteli. Měli bychom dost času a nemuseli se schovávat. Mohlo by být světlo, vlastně by mělo být. Třeba krásný, slunečný den. Klidně bych mu všechno ukázala, taky bych si chtěla hrát, ale hlavně bych si s ním o tom potřebovala povídat. Pak bych se mu třeba odvážila říct, nebo dokonce ukázat, jak se mi to líbí.

Radši jsem toho rychle nechala a přejela proudem vody ramena a obličej. Na vlasy se muselo taky zapomenout.

Do pokoje jsem vběhla ještě vlhká. Natáhla jsem kraťounkou letní košilku a otevřela okno do tmy. Stála jsem u něj jen krátce, potřebovala jsem něco jiného. Oddaného plyšáka Bedřicha jsem vyhnala z postele, odnesla ho na stůl a otočila hlavou ke zdi.

„Dneska ne, jsi ještě moc malej,” pošimrala jsem ho mateřsky za uchem.

Zahodila jsem i polštář a natáhla se na břicho. Ruce nedočkavě sklouzly dolů a za pár chvilek jsem už dusila sténání, zahryzávala se do matrace a podléhala extázi, kterou jsem tak moc potřebovala.

Comments (0)

Subscribe to this comment's feed

Show/Hide comment form

Name

Website

Comment

smaller | bigger

Subscribe via email (Registered users only)

Write the displayed characters

Add Comment Preview